Výzva pro Jiřího Mádla a Martu Issovou
Nastupující politická garnitura i část veřejnosti teď nadšeně diskutují, kolik mohou státní aparát i průměrná česká domácnost ušetřit, abychom se dostali z toho nejnepříjemnějšího zadlužení. Všechna čest a je to nutné. Ale zatím jsem neslyšela ani slůvko na téma, že už tu máme vrstvu obyvatel, která ten luxus, že by měla ještě kde šetřit, prostě nemá. Těm už jde opravdu jen o přežití.
Jsou to lidé, kteří opravdu nemají na poplatky u lékaře, protože si pak musí vybrat: oběd nebo doktor? Lidé, kteří do nemocnice prostě nemohou, protože poplatky za energie stejně platit musí, i když nejsou doma, a tak nemají na poplatky za špitál. Lidé, kterým prodej obecních bytů a život v prostoru tržního nájmu způsobil, že jim nezbývá na jídlo – nebo na ten nájem, a je jen otázka času, kdy skončí na ulici.
Tahle vrstva nebude tak malá. Ale jelikož jde o ty, kdo se za komunizmu neuměli státnímu aparátu bránit, o to míň umí za sebe bojovat teď, ve stáří a v tržním kapitalizmu. Je to vrstva, o které se statisticky nic neví, protože ti lidé se stydí, že nemají na účty, a nechlubí se tím.
Muži většinou zalezou a trpně zhynou nebo skončí na ulici. Ženy, když mají ještě někoho na starosti, vyjdou na ulici a začnou žebrat – pro ně je důležitější ten člověk než jejich hrdost. A jsem si skoro jistá, že tahle paní bude taky ten případ. S podobnou situací jsme se totiž setkala nedávno, a podrobně jsme ji s dotyčnou probraly. Ta frustrující věc na tom je, že jí nemohu pomoct, i když bych chtěla. Moje primární zodpovědnost se vztahuje k mým rodičům, jejichž zprůměrovaný věk je osmdesát let. Na placení nájmu někoho dalšího opravdu nemám, jsem ráda, že poplatím svůj. Takže je to neřešitelné... A ta má známá prostě časem skončí na ulici.
Ten skvělý nápad, že když někdo nemá dost peněz na Prahu, odstěhuje se někam do garsonky v Kotěhůlkách, najde si tam přátele a šťastně dožije svůj život na čerstvém vzduch, je dojemný, ale poněkud nerealizovatelný pro starodůchodce, který je rád, že se ráno ještě probudí a večer trefí do postele, záda a oči mu vůbec nefungují, má ve své čtvrti vyťapaných dvě stě metrů svých lety vychozených cestiček a cítí, že tomuhle světu už vůbec nerozumí a že ho všichni nechali na holičkách.
Ano, myslím si, že těchhle skrytých extrémně chudých je tady dost. A je hanba, že ani nevíme, že mezi námi jsou a že tu možná umírají hlady a opuštěností.
A tak mám skvělý návrh pro Jiřího Mádla a Kláru Issovou (a všechny další, kdo jsou příjmově nad průměrem české populace). Návrh mnohem vtipnější, než jejich proslulý klip: co kdyby své babičce nebo dědečkovi platili jejich složenky za nájem nebo topení? A pokud jsou na tom jejich šťastní prarodiče dost dobře, aby si to zaplatili sami, proč to nezaplatit nějaké staré paní nebo pánovi ze sousedství? To by byl fór! Adoptujte si svého důchodce...
Ale nic ve zlém – třeba už to dávno děláte!
PS Mé kafe stálo 75 Kč, a sama sebe jsem pohoršila, že jsem ty peníze radši nedala té paní. Ale když jsem šla zpátky, už tam nebyla. To jsem celá já, vždycky s křížkem po funuse.
Vlasta Lišková
Umění vyjednávání aneb Ovce nebo kráva
Velký šéf AB pověřuje tým svých vyslanců: „Běžte a zjistěte, co bychom jim tak mohli dát, aby toho bylo co nejmíň – nejradši nic!“
Vlasta Lišková
Manažere, manažere… aneb Do roka a do dne se ti to rozpadne!
Tak nám skvělá reforma policie právě zcela rozložila nejlépe fungující policejní útvar... a všichni teď budou řešit, na čí přání se tak stalo a kdo se z toho bude radovat.
Vlasta Lišková
Trable s přátelstvím a s Čínou
Jsou hodnoty, které se dají spočítat v peněžních prostředcích a výši zisku. Jsou hodnoty, u kterých to není možné. Jako jsou přátelství a čest. A tohle teď balancujeme v našich smlouvách s Čínou.
Vlasta Lišková
Modrá tykadla aneb Kdo je náš nepřítel
V jedné blíže neurčené demokratické zemi v blíže neurčené době na blíže neurčené planetě vedou dva občané diskusi:
Vlasta Lišková
Pohádka na sobotu o ztraceném papouškovi
Byla jednou jeden farmář a měl malou farmu. Farmičku jako formičku, ale nebyla to farma jen tak ledajaká. Měl hnědé slepice, které běhaly po dvoře, kvokaly, kdákaly, hrabaly, zobaly a snášely vejce. Měl krocany, kteří se nakrucovali a hudrovali a vypadali tak impozantně, že se jich každý bál. Měl perličky, které opravdu perlily v tom, jak vypadaly zajímavě a exoticky. A měl dokonce i pár pávů, kteří se s roztaženými ocasy procházeli po dvoře a dodávali farmě tu správou vznešenost. No uznejte, ne každá farma si může dovolit pávy!
Vlasta Lišková
Apokryf betlémský byrokratický o sčítání lidu
Josef byl tak zamyšlený, že prudce vrazil do nazaretského rabbiho. Zachytil ho, aby starý pán neupadl, a začal se chvatně omlouvat.
Vlasta Lišková
Václav Havel a (ne)kondolence z Kremlu
Václav Havel zemřel, a do Prahy začaly proudit kondolence z celého světa. Patří to k diplomatické zdvořilosti. Řekla bych, že je státy mají už předtištěné, prostě se to podepíše a pošle skoro na automatiku. Když má hlava státu někoho, kdo zemřel, opravdu ráda nebo ho považuje za velmi důležitého, napíše se to osobněji. Ale je asi poměrně originální kondolenci vůbec nenapsat – nebo jen tak něco vzkázat přes vyslanectví. A to právě udělal Kreml.
Vlasta Lišková
Mírně morbidní adventní zamyšlení o zubu moudrosti a smrti
Tak mi moje zubařka odpískala zub moudrosti. Jediný vyrostlý. Nejdřív nad ním chvíli vrtěla hlavou, pak si udělala rentgen a pak řekla, že musí ven.
Vlasta Lišková
Rodiče a šikana
Tak jsem telefonovala s mámou a uprostřed rozhovoru jsem se zaposlouchala sama do sebe.
Vlasta Lišková
Marťani a stávka
Vláda jsou Marťani. Fakt že jo. Asi všichni, do jednoho. Styl jejich reforem se mi sice moc nelíbí, ale kvalita člověka a to, zda souhlasím s jeho politickými názory, nemusí jít nutně ruku v ruce. A tak jsem až doteď žila v iluzi, že v tom jejich celku se přeci jen vyskytuje pár roztroušených relativně rozumných a slušných jednotlivců, a premiér je jedním z nich.
Vlasta Lišková
Absťák z politiky aneb S politiky žít neumíme… a bez nich taky ne.
Tak jsem si prošla pěkným absťákem z politiky. Asi před rokem jsem tady začala psát blog. Právě vrcholila volební kampaň, či spíš se jich zřetězilo nezvyklé množství za sebou. Národ šílel podrážděností, a já taky. Jakoby všichni měli pocit, že když to teď nenavolí dobře, bude to konec a naše země upadne do propasti dějin. Říkala jsem si, pěkná blbost, ale nějak mě to vtáhlo taky.
Vlasta Lišková
Dukáty, dukáty, kde jsou mé dukáty?
Tak jsem začala na iDnes blogovat. Koukla jsem, že pod příspěvky se dá i diskutovat. Ale to mě moc nebere, já radši diskutuju z očí do očí, tyhle anonymní diskuse mě dost deptaj'. - Ha! Někdo mi napsal pod příspěvek komentář. Přeci jen se sluší odpovědět! Kruci, nejde to, musím se zaregistrovat. – To je hloupý, registrovat se, abych mohla diskutovat na svém vlastním blogu!
Vlasta Lišková
Konec býčích zápasů v Čechách? aneb Souboj politiků v pravé poledne
Nedělní oběd v průměrné české rodině. „Maruš, nemůžeš už nosit na stůl? Bude půl dvanácté a nestihnem to!“ Co je to za fenomén, který urychlil nedělní obědy v česko-moravsko-slezské kotlině a způsobil, že pro umenšení stresu si mnohé domácnosti nastěhovaly druhou televizi také do kuchyně, kde se obědvá?
Vlasta Lišková
Žlutá a zelená
Tak máme novou poslaneckou sněmovnu. Trochu mě zaskočila, a asi nejen mě. Kvete nám ve všech odstínech červené a modré – a nic víc. Bude z toho v parlamentu jistě pěkná vystajlovaná zahrádka, protože voliči volili, tak jak to bylo cool. Jenže pro mě je to zahrádka nebezpečně dvoubarevná. Najednou tam strašně postrádám tu zelenou a žlutou.
Vlasta Lišková
Alergici celé země, spojte se! - do voleb
Znáte to. Modré nebe, první jarní sluníčko konečně rozpustilo poslední ošklivé šedivé závěje, hlína má teplý hnědozelený odstín a už v ní klíčí všechna tráva, která co nevidět začne rašit, sněženky, krokusy etc etc. Navíc přímo proti horizontu ztepilá bílá břízka s něžnými jehnědy. A já se otočím a zdrhám, seč mi síly stačí, neb jsem alergik.
Vlasta Lišková
Mobilizace! Mobilizace! Mobilizace!
Střední věk má své výhody. I když se naše tělo ještě úplně nerozpadá a člověk si stále ještě připadá jako užitečný člen společnosti, má pocit, že už může moudře pokyvovat, tohle už jsem viděl, a vrtět hlavou, nic nového pod sluncem. A při téhle volební kampani jsem tak pokyvovala a vrtěla, že už z toho mám mozek skoro na kaši. Dobře, že už to - doufejme - na pár let zase končí.
Vlasta Lišková
Souvenier, souvenier... aneb Jarmark marnosti
Do voleb zbývá jen pár dní, a já si s hrůzou uvědomila, že jsem letos ještě neabsolvovala své rituální kolečko: vytlouct z politiků co nejvíce suvenýrů. Volební letáky mám všechny, ty mi chodí do schránky, ale přece se nepřipravím o všechny ty tužky, mince do nákupních košíků a další věci nezbytné pro život!
Vlasta Lišková
Jak si ještě přinafouknout kampaň aneb volební otesánek
Tak si jedu v pátek tramvají v Praze po Plzeňské, po své obvyklé trase, ve stádiu obvyklé ranní nepříčetnosti. Najednou překvapeně ostřím: vidím velký bílý flek tam, kde se normálně zelená kousek trávníku. Je to bílý stan, a velkými písmeny hlásá: Praha 5 v běhu času. Hm, asi výstavka fotek a tak. Vedle nápisu se skvěje logo Prahy 5.
Vlasta Lišková
Volit či nevolit, je to dnes ještě vůbec otázka?
Všichni, kdo se jen trochu zajímáme o politiku, víme, že rozhodně volit!!! Vždyť volba, svobodné to vyjádření vůle suverénního občana k běhu věcí veřejných, to je to, co činí demokracii demokracií a nejlepším státním uspořádáním v dějinách lidstva, věcí posvátnou a skvělou! - No, a tyhle vznešené bláboly mi už začínají pěkně lézt na nervy.
- Počet článků 20
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 877x