Výzva pro Jiřího Mádla a Martu Issovou

Tak jsem se dnes po ránu hnala po centru Prahy a rozhodla se zaskočit si na rychlé kafe, než naběhnu do pracovního procesu. U jednoho nákupního centra stála paní s berlemi a rukou nataženou ke kolemjdoucím. Podle stavu hygieny a oděvu jsem odvodila, že nepatří ke klientům neziskové organizace, pro kterou pracuji, a nebydlí na ulici. Byla totiž velmi čistá, a to se na ulici udržet nedá. A povzdechla jsem si: už zase!

Nastupující politická garnitura i část veřejnosti teď nadšeně diskutují, kolik mohou státní aparát i průměrná česká domácnost ušetřit, abychom se dostali z toho nejnepříjemnějšího zadlužení. Všechna čest a je to nutné. Ale zatím jsem neslyšela ani slůvko na téma, že už tu máme vrstvu obyvatel, která ten luxus, že by měla ještě kde šetřit, prostě nemá. Těm už jde opravdu jen o přežití.

Jsou to lidé, kteří opravdu nemají na poplatky u lékaře, protože si pak musí vybrat: oběd nebo doktor? Lidé, kteří do nemocnice prostě nemohou, protože poplatky za energie stejně platit musí, i když nejsou doma, a tak nemají na poplatky za špitál. Lidé, kterým prodej obecních bytů a život v prostoru tržního nájmu způsobil, že jim nezbývá na jídlo – nebo na ten nájem, a je jen otázka času, kdy skončí na ulici.

Tahle vrstva nebude tak malá. Ale jelikož jde o ty, kdo se za komunizmu neuměli státnímu aparátu bránit, o to míň umí za sebe bojovat teď, ve stáří a v tržním kapitalizmu. Je to vrstva, o které se statisticky nic neví, protože ti lidé se stydí, že nemají na účty, a nechlubí se tím.

Muži většinou zalezou a trpně zhynou nebo skončí na ulici. Ženy, když mají ještě někoho na starosti, vyjdou na ulici a začnou žebrat – pro ně je důležitější ten člověk než jejich hrdost. A jsem si skoro jistá, že tahle paní bude taky ten případ. S podobnou situací jsme se totiž setkala nedávno, a podrobně jsme ji s dotyčnou probraly. Ta frustrující věc na tom je, že jí nemohu pomoct, i když bych chtěla. Moje primární zodpovědnost se vztahuje k mým rodičům, jejichž zprůměrovaný věk je osmdesát let. Na placení nájmu někoho dalšího opravdu nemám, jsem ráda, že poplatím svůj. Takže je to neřešitelné... A ta má známá prostě časem skončí na ulici.

Ten skvělý nápad, že když někdo nemá dost peněz na Prahu, odstěhuje se někam do garsonky v Kotěhůlkách, najde si tam přátele a šťastně dožije svůj život na čerstvém vzduch, je dojemný, ale poněkud nerealizovatelný pro starodůchodce, který je rád, že se ráno ještě probudí a večer trefí do postele, záda a oči mu vůbec nefungují, má ve své čtvrti vyťapaných dvě stě metrů svých lety vychozených cestiček  a cítí, že tomuhle světu už vůbec nerozumí a že ho všichni nechali na holičkách.

Ano, myslím si, že těchhle skrytých extrémně chudých je tady dost. A je hanba, že ani nevíme, že mezi námi jsou a že tu možná umírají hlady a opuštěností.

A tak mám skvělý návrh pro Jiřího Mádla a Kláru Issovou (a všechny další, kdo jsou příjmově nad průměrem české populace). Návrh mnohem vtipnější, než jejich proslulý klip: co kdyby své babičce nebo dědečkovi platili jejich složenky za nájem nebo topení? A pokud jsou na tom jejich šťastní prarodiče dost dobře, aby si to zaplatili sami, proč to nezaplatit nějaké staré paní nebo pánovi ze sousedství? To by byl fór! Adoptujte si svého důchodce...

Ale nic ve zlém – třeba už to dávno děláte!

PS Mé kafe stálo 75 Kč, a sama sebe jsem pohoršila, že jsem ty peníze radši nedala té paní. Ale když jsem šla zpátky, už tam nebyla. To jsem celá já, vždycky s křížkem po funuse.